Monzunové deště ve Vietnamu

První monzunové deště jsou více než pouhým meteorologickým jevem symbolickými asociacemi a mají praktický význam. Historicky představovaly deště změnu a přechod. První deště však mají také očisťující účinek, přerušují horké období sucha a hromadění prachu ve vzduchu a na ulicích: je to očista.

Příchod prvních dešťů je nejdramatičtější a nejzřetelnější sezónní změnou ve Vietnamu. Ale co víc, monzunové lijáky a tropické bouře jsou pro cizince, který zde dlouhodobě žije, jako jsem já, je to podstata tropů, představují exotiku a tajemno. Monzun je pro mě vznešenou přírodní podívanou, která ztělesňuje vzrušení a romantiku života daleko od domova.

Příchod a odchod monzunových dešťů – a větrů, které je provázejí – po tisíciletí určoval život zemědělců, námořníků, kupců a obchodníků, určoval co mohou pěstovat, kam se mohou plavit a kde a jak žít. Stejně jako všechny sezónní změny byly monzuny ročním obdobím, podle kterého lidé žili své životy. Ačkoli monzuny nejsou s nimi svázány tak jako v minulosti, i dnes hrají deště pro lidi ve Vietnamu významnou roli, a to jak praktickou, tak metaforickou. V městském kontextu jsou deště někdy vnímány jako nepříjemnost, nepohodlí: zaplavené ulice, dopravní zácpy, mokré cesty do práce. Ale i pro obyvatele měst má monzun stále určitou romantiku: pocit útulnosti, když se uvnitř díváte na déšť, podívaná a divadlo tropického lijáku, relativní chlad, který přináší náhlá přeháňka.

Ve Vietnamu jsou dva monzuny. Pro mě jako obyvatele Saigonu (Ho Či Minova Města) je však monzun který obvykle přichází kolem dubna nebo května a trvá až do října. Tento monzun je známý jako "jihozápadní" kvůli převládajícím větrům, které vanou od Indického oceánu, kde se v důsledku rostoucích teplot v jarních a letních měsících vypařuje vlhkost z moře a nad jižním Vietnamem se vytvářejí obrovská bublající mračna, která se rozlévají po rozlehlých rovinatých polích delty Mekongu, kde se táhne mnoho cest této velké řeky, a po asfaltových ulicích a betonových domech Saigonu, chladných horách a lesích Střední vysočiny a širokých větrných plážích jižního pobřeží.

Deště jsou událostí: představením přírody. Hromadění tepla, mraky klenoucí se na obzoru – jako podpěry oblohy – pak zčernají, ztrácejí tvar, rozplývají se a hroutí v proudech větru. Miliony velkých, hustých dešťových kapek padajících s naléhavostí a intenzitou skoro vodorovně, jako by gravitace byla příliš slabou silou pro jejich cestu. Přestože déšť může být nepříjemný a nepohodlný, nemohu si pomoci, ale drama lijáku na mě dělá dojem. Jsem Čech a pocházím tedy z mírného podnebí se čtyřmi výraznými ročními obdobími, z nichž každé má jasné definiční znaky a žádné z nich není zvlášť kruté: zimy jsou chladné ale neumrznu, léta jsou teplá ale ne horká, deště jsou časté ale ne intenzivní. Když jsem přijel žít do jižního Vietnamu, kde jsou pouze dvě roční období – vlhké a suché – instinktivně jsem hledal známky sezónních rozdílů: změny teploty, větru, změny v listí, vlhkosti, kvality světla. Po několika letech jsem si uvědomil, že ačkoli existují pouze dvě definovaná roční období, existuje mezi nimi mnoho jemných rozdílů - "mikro sezón". První monzunový liják je však ze všech těchto sezónních změn nejzřetelnější a nejdramatičtější.

Bouřky v tropech mají charakter a charisma. Monzunové lijáky působí jako forma komunikace mezi přírodou a lidmi. Vzpomínám si na prudkou bouři, která mě probudila uprostřed noci v mém hotelovém pokoji na nábřeží řeky v Ha Tienu. Blesky byly tak jasné, až mě z nich bolely oči, hromy tak hlasité, že jsem nadskakoval, a déšť tak prudký, že rozbíjel sklo v okenních rámech. Bylo to, jako by se bůh zoufale snažil vtlouct nějaké poselství, poučení, varování do kohokoli nebo čehokoli, kdo pod tou bouří přebývá. O osmnáct měsíců později jsem byl ve stejném hotelovém pokoji na začátku celosvětové pandemie. Je snadné pochopit, jak se kdysi bouře vykládaly jako poselství božské síly. Domnívám se však, že jsou určitým druhem komunikace. Zdá se, že každý rok jsou ve Vietnamu deště silnější, bouře častější, záplavy horší, škody vážnější a sezóna delší než ta předchozí. Zdá se být zřejmé, že bouře jsou, když ne varováním od božstva, tak alespoň znamením, že se vzorce počasí mění a že to pro nás bude mít důsledky.

Monzunové mraky jsou úžasnou podívanou: alternativní říše plynných soch a marťanských tvarů. Mraky v období dešťů se na obzoru hromadí, na šedomodré obloze rostou jako houby po dešti a vytvářejí velké "parní" katedrály vznášející se nad krajinou. Tyto impozantní stavby se vyvíjejí, až zčernají a ztěžknou, jejich vysoké vrcholky se zploští a vytvoří na obloze různé útvary, které čekají na pád, čímž se dokončí přechod ke kumulonimbům (bouřkovým mrakům). Od chvíle, kdy jsem v pubertě poprvé spatřil tyto monzunové mraky, jsem chtěl žít v zemi, kde se pravidelně vyskytují. Mraky v období dešťů dělají oblohu větší, tajemnější a velkolepější. Jsou zároveň hrozivé, teatrální a krásné. Takové je drama oblohy ve Vietnamu během dešťů.

Když jsem Saigon viděl poprvé, město bylo v zajetí tropického lijáku. Letěl jsem letadlem na letiště Tan Son Nhat v polovině srpna, na vrcholu období dešťů. Dole bylo město černobílé. Ze svého sedadla u okna jsem viděl, jak se z jedné strany města na druhou táhne hustá dešťová clona a rozmazává celou metropoli, jako když palec namazaný uhlím rozmazává scénu na obraze.

Zvuk deště je tak hlasitý, že všechny ostatní zvuky po dobu trvání lijáku přestanou existovat. Ve městech déšť prská jako olej na pánvi, když dopadá na střechy z vlnitého plechu. Ale jak intenzita narůstá, nastává hluboké bubnování, když obrovské kapky deště dopadají na tvrdé, umělé povrchy, buší do betonových zdí, asfaltových silnic a hliníkových aut. Na venkově je hluk měkčí, jemnější: intenzivní šepot, když déšť dopadá na přírodní povrchy – pole, zem, listí, doškové střechy.

Z deště se uvolňují pachy: na venkově hluboká, oříšková vůně vlhké půdy a rostlinná, čajová vůně mokrého porostu, ve městech škodlivý zápach kanalizace a čpavku.

Stejně náhle jako liják začíná, tak i déšť ustává. Všechny zvuky města a venkova se vracejí: štěkot psů, burácení motorů, troubení klaksonů, kvákání žab, vrčení elektrického ventilátoru, hukot klimatizace, nezřetelné štěbetání lidských hlasů, cikády, které déšť zřejmě probudil z jejich klidného spánku, bzučí všude ale zůstávají neviditelné.

Přestože deště zpočátku přinášejí úlevu – zbavují vzduch horka a prachu – jakmile liják ustane, vlhkost stoupá a vzduch je hustý a dusný. Horko se rychle vrací a odpařuje vlhkost na silnicích: města se mění v sauny. Pokožka je neustále vlhká – i při sebemenším pohybu se člověk potí – a oblečení se lepí na končetiny.

Ačkoli mým nejoblíbenějším ročním obdobím ve Vietnamu je období sucha na jihu, vždycky mě nadchnou deště. Ať už budu ve Vietnamu žít jakkoli dlouho, monzunová bouře pro mě vždy bude vrcholným vyjádřením tropů, exotiky, síly přírody, nepoznatelného a všeho vzrušení, tajemství a potenciálu, který to v člověku vyvolává. Nezáleží na tom, jak moc déšť zaplaví mou ulici před barákem a znemožní mi na několik hodin návrat domů. Nezáleží na tom, kolik denních aktivit musím kvůli deštivému počasí zrušit, nezáleží na tom, kolikrát musím jet do práce v lijáku a k pobavení svých zákazníků přijíždím zmoklý a rozcuchaný, nezáleží na tom, jak nepříjemně se cítím zpocený v oblečení na schůzce u večeře, vždycky budu z deště žasnout. Monzun v sobě vždycky bude mít svoji romantiku.

Podrobnější průvodce najdete ve formě eBook

Čech ve Vietnamu je svobodný a nezávislý: svobodný pro všechny čtenáře a nezávislý na jakékoli vnější kontrole. Tyto webové stránky jsou však také způsobem, jak si vydělávám na živobytí. Pokud se vám obsah na stránkách líbí a chcete mít přístup do placeného obsahu, zaregistrujte si jeden z balíčků zde. A nebo mne můžete podpořit zakoupením některé z eBook průvodců. Všem vám moc děkuji a posílám pozdrav ze Saigonu.

Zanechat komentář
Dotazy, aktualizace a zprávy o výletech jsou vítány. Prosím však, abyste komentáře psali slušně a k tématu.